14. únor a jeho Valentýn

Už zase ten Valentýn. Další z importovaných svatých, který zapleveluje naše luhy a háje. Jakoby zamilovaným nestačil "tradiční" první máj, který se konečně k oslavám lásky hodí mnohem lépe - je teplo, kdeco kvete, svět se usmívá, je šťastný a lásce přeje. Zato začátek února? Tam se líp hodí ten patron krčních lékařů a patronka ohně a domácího krbu.

Obránci Valentýna argumentují tvrzením, že se přece nejedná o žádný novodobý americký výmysl. Valentýn je tradiční evropský svátek světce původem z Irska, který se svatým stal proto, že tajně oddával zamilované páry v době, kdy svým vojákům císař Germanikus zakázal manželství, aby je ženy neodrazovaly a nerozptylovaly od válečnických povinností.

I móda valentýnských kytic má pocházet přímo do Valentýna a valentýnská anonymní přáníčka se oblibě těší už od doby, kdy se díky zavedení známek značně zjednodušila korespondence mezi lidmi. Podle staré legendy si také svobodná dívka prý vezme za muže chlapce, kterého 14. února potká jako prvního. Mladí muži, kteří si už na některou dívku mysleli, se jí proto snažili darovat co nejdříve ráno toho dne kytici květů. 

V přístavních městech míval Valentýnův svátek ještě jeden zcela jiný význam. Cechy mořeplavců, kupců a řemeslníků i jiná bratrstva se právě 14. února scházely ke společnému stolování.  Kořeny valentýnských oslav sahají daleko do minulosti. Už v antickém Římě se totiž právě 14. února slavil den bohyně Juno a pastýřského boha Luperca, kteří byli v pohanské mytologii považováni za ochránce manželství a rodiny. Ženy v rodině už tenkrát dostávaly během jejich svátku květinové dary.

V Čechách bývali jako patroni rodiny dřív uctíváni spíše sv. Jáchym a sv. Anna  a samozřejmě sv. Josef se svatou rodinou - všichni z Nazareta či Galileje. Náš přední světec Václav, je sice zcela určitě Čech, ale patron, kterému zasvětil svůj hlavní kostel, svatý Vít, pochází ze Sicílie, vyznačoval se nebývalou pevností víry už jako dítě, a uctíván byl už v pátém či šestém století.

Jaké další oblíbené svátky se u nás slaví? Svatý Jiří, tak ten byl zřejmě z Turecka, stejně jako Mikuláš a Martin zase z Francie, i když se narodil v Maďarsku. Svatá Kateřina byla Egypťanka, svatá Klára zase Italka, Kristýna Švédka, Lucie ze Sicílie a Barbora pro změnu z Turecka. Svatá Jana z Arku a její francouzský příběh jsou notoricky známé, nejvíc svátků spojených s ženskou postavou je ovšem věnováno samotné Marii a událostem z jejího života.

Pokračovat snad není třeba. Většina našich svátků je importovaných, naroubovaných na podnože staré, pohanské, co nejlépe přizpůsobených potřebám církve. Lidi prostě mají potřebu obracet se k věcem vyšším, věcem, které je přesahují. Posvátno je nutnou součástí našich životů, jinak pociťujeme prázdno a nesmyslnost vlastního bytí.

Tím, že nám zakázali (nebo se o to alespoň pokusili) uctívat zem, kopce, kameny či místa, museli nám dát něco jiného - smyšlené nebo polopravdivé příběhy výjimečných lidí, k nimž se můžeme obracet jako ke svým vzorům, prosit je o pomoc a radu stejně, jako bychom to dříve činili k našim dávným božstvům.

Pohanská náboženství si nicméně uvědomovala, že jednotlivá božstva, modly, svatyně, jsou jen symbolickým zachycením posvátných aspektů našeho bytí, a že nám slouží jen jako prostředky, jež nám usnadňují přístup k naší vnitřní, božské, moudrosti. A k velké matce - zemi, bohyni. To se s novodobými svatými a církvemi vytratilo, ale budeme-li i jejich světce a rituály považovat za symbolické, můžeme si to tam sami pro sebe klidně najít.

A tak nás na tom celém Valentýnovi vlastně nejvíc zlobí ta komerčnost. Ta prvoplánová růžovost, blýskavost, načančanost, ten mus. Když jsme si před pár lety chtěli trošku z legrace zajít s Dušanem na skleničku, byli jsme opravdu překvapení, že všechny "lepší" hospody v Brně jsou 14. února večer plně rezervované. Tak jsme šli na pivo a bylo. Ale přesto...