29. ledna 2017 Perunova svatyně na Klášťově

Vypravit se na Hromnice na nejpozoruhodnější svatyni boha hromovládce Peruna v našich zemích se zdálo jako dobrý nápad. Uvědomovala jsem si, že výstup na nejvyšší horu Vizovických vrchů bude asi náročný, ale protože jsme měli k dispozici několik možností trasy, které se lišily délkou a náročností, počítala jsem prostě s pěkným celodenním výletem. A protože se nedá očekávat, že nám bude počasí nakloněno každý rok stejně, vymýšlela jsem i varianty s minimem pobytu venku a maximem uvnitř.

Klášťov je celý je opředený pověstmi a dočtete se o něm kde co - viz upravené citace z internetu dále: Nacházejí se zde doklady prastarého osídlení (lid popelnicových polí, nejstarší Slované) a z původního rozsáhlého hradiště se dochovaly zbytky kamenných valů. Na severovýchodní straně vrchu je až tři metry vysoký. V ostatních úsecích má asi metrovou výšku a na jihovýchodě přechází v terénní terasu. Jisté však je, že obkružuje trojúhelníkový areál o rozloze dvou hektarů. Uvnitř se nachází další, menší areál, jehož severní stranu tvoří přirozený skalní vrcholový hřbet s Čertovým kamenem. Na jeho jihovýchodní straně jsou pozůstatky uměle vytvořené kamenné terasy s prohlubní, která bývala dříve považována za cisternu. Dnes archeologové tuto hypotézu odmítají. Na terase se totiž nacházejí i další zahloubené objekty. Klášťov je z jižní strany lemován řadami slovanských pohřebních mohyl.

Poměrně nedávno se zde našlo velké množství kovových předmětů, hrotů šípů a oštěpů, sekerek, jízdních potřeb, ale i střepů slovanské keramiky z doby velkomoravské s typickým povrchovým reliéfem vlnice. Na žádném jiném místě na jihovýchodě Moravy se nenašlo tolik železných předmětů z 9. století, tedy z období Velkomoravské říše, jako právě na Klášťově. Mnohé z nich jsou přitom unikátní i v republikovém měřítku. Soubor, čítající několik stovek artefaktů, obsahuje celou řadu vzácností - přepychové třmeny ze železa a stříbra, koňská udidla, kosy, hřivny, ostruhy, sekery, různá kování nebo klíče. Část nálezů se našla překrytá žernovem.

Předpokládá se, že uvedené hradisko bylo kdysi velmi význačným kultovním místem, ke kterému se celé věky upínaly s úctou, ale i bázní zraky tehdejších obyvatel. Již v době bronzové a starší době železné zde byla vytvářena úložiště předmětů, jejichž odkládáním se lidé snažili naklonit si tehdejší pohanské bohy, zejména pak boha ohně, hromů a blesků Peruna. Není známo, kdy a jakým způsobem staroslovanské hradiště na Klášťově zaniklo. Snad by se jeho zánik dal uvádět v souvislosti s vpádem Maďarů a zánikem Velkomoravské říše na začátku X. století.

Pověsti praví, že tu zem ukrývá veliké poklady, ale ty jsou pečlivě střežené hady, psy se svítícíma očima, černým býkem, navíc zde má být k dovršení všeho zla i sídlo čerta a vůbec temných sil. Dokladem výše uvedeného je osamocený mohutný kámen na vrcholu kopce, příznačně nesoucí název Čertův kámen, na kterém si nemůžeme nevšimnout zřetelných otisků čertovy hlavy, ramen a kopyta.

https://www.youtube.com/watch?v=A4q7Xtcqq64

Krom toho jsou Vizovické vrchy ještě součástí "našeho" Karpatského draka a ten potřebuje naši stálou péči a pozornost - prostě nebylo možno nejet. Když se naše malá skupinka ještě u kávy na benzince na Rohlence shodla, že půjdeme po turistické značce z Bratřejova, prý abychom se trochu prošli venku, ještě se mi to stále zdálo jako přijatelná varianta výletu. Navíc se věci odvíjely obvykle příznivým způsobem - bohové tam nahoře prostě trošku zamíchali prstem v mracích a čase, když viděli svou zřejmě oblíbenou skupinku nadšených červíčků, jak se pouští do dalšího dobrodružství s cílem setkávat se s krajinou, sami se sebou i s tím, co je přesahuje.

Takže na místě jsme byli asi o půl hodiny dřív, než jsme původně počítali. Díky drobné chybce v navigaci jednoho z vozů jsme také lehce našli kostel, u něhož jsme dle dohody zaparkovali a čekali na poslední auto. Takže jsme měli čas zjistit, že je zasvěcen Cyrilu a Metodějovi, právě v něm probíhá mše a díky tomu jsme dostali možnost uvidět krásu umění našich předků v podobě vyváženého a citlivě dekorovaného svatostánku ve stylu novogotiky, považovaného za perlu architektury celého kraje. Energie lidí a probíhající bohoslužby bohužel atmosféře kostela neodpovídaly, tak jsme raději prchli co nejdříve.

U studánky se sirnou vodou o kousek výše jsme si přečetli nejen o její kvalitě a významu, ale také stručnou historii obce. Nebylo to nic veselého, útlak, války, vysidlování, násilí, není divu, že v kostele bylo tolik bolesti. Tak jsme raději vykročili po silnici dále a tím jsme vstoupili do valašské zimy a vzali na sebe úkol, který mírně přesahoval schopnosti našich stárnoucích a městským životem zhýčkaných těl. Bořili jsme se místy i po kolena do nádherného sněhu, supěli do prudkých svahů a svlékali nadměrné vrstvy, které jsme přes teplotu kolem mínus pěti stupňů opravdu nepotřebovali. Odpočívali jsme často, četli si všechny osvětové tabule, prohlíželi krásy bližšího a vzdálenějšího okolí a po nějakých dvou hodinách jsme konečně překročili hranici okrsku s první cedulkou Klášťov.

Ani ji tam nemuseli dávat. Energie se změnila natolik výrazně, že se kolena musela podlomit i těm méně citlivým. Po chvíli nás místo ale přijalo a opět se kráčelo o něco veseleji až do druhého nárazu tentokrát už u první tabule s informacemi o Klášťově a i ve fyzickém světě viditelnými znaky svatyně a hradiska. Odsud už to bylo po zelené jen 300 a po modré 400 metrů, ovšem s tím drobným zádrhelem, že obě značky vedly souběžně. Prostě vítejte v prostoru tajemství. Zdeničku jsme museli trošku přemlouvat, protože jsme někteří měli v plánu nahoře trošku víc práce, než obvykle a každá zúčastněná dušička bude tudíž víc než přínosná, ale myslím, že toho nakonec nelitovala.

Na východní stranu se před námi rozprostíraly nekonečné hřebeny Karpat, nahoře krásné povídání o místních nadšencích, kteří se zasadili o objevení této archeologické lokality středoevropského významu, altánek s lavičkami a ohniště s ještě horkým popelem. A samozřejmě obětiště, čertův kámen s miskou, znetvořený křížem, což nás značně nadzvedlo. Nakonec se ukázalo, k čemu může být takový kovový kříž na pohanském svatém místě dobrý - měli jsme se čeho chytit při šplhání na ledem a sněhem pokryté souskalí a hlavně při spouštění dolů. Na kameni jsme zapálili svíčky a zanechali obětiny, vykonali drobný obřad pozdravu živlů a kratičkou meditaci spojení s místem.

A protože jsou Hromnice také svátkem světel a krom toho byla pěkná zima a hrozně tam foukalo, rozdělali jsme si krásný ohýnek. Někteří si místo oběhli s chřestítky, jako náš drahý americký přítel Siri Jodha. Je úžasné, když po lese kolem skály běhá sikh s turbanem a vousem mudrců z východu, tříská klacky o sebe a ještě pěkně řve, aby po pohanském ritu očistil sebe i místo a přivolal oheň, jaro, pozdravil boha Peruna. Jemu to přijde jako dobrá švanda a rád se k nám přidává. Jiní měli potřebu ze sebe dostat nahromaděné tlaky a vzteky třískáním do stromů. To je naštěstí také odpovídající únorový zvyk zajišťující zdraví a plodnost bytostí. Zdraví jsme si také posílili očistným vypocením cestou a hlubokým dýcháním jsme se zase postarali o svůj zdravý dech, abychom nepotřebovali na krk žádné zkřížené svíce, až nás zase chytí kašel. Byliny, které se nám pod nánosy sněhu a ledu dařilo zahlédnout, jen potvrzovaly, že toto je to správné místo. Po výstupu na Klášťov prostě budeme zdraví a nebudeme kašlat. Škoda, že jsem se víc nenapojovala i na rostliny podporující zdraví kloubů a vazů, možná by se mi pak lépe vstávalo nejen večer od stolu, ale i následující dny z postele a nebolely by mě tolik kolena a kyčle.

Zachřestili a zakřičeli jsme si pořádně všichni společně, někdo tomu Slunci musí přece vzkázat, že už na ně čekáme, a Peruna poprosit o první jarní hromy a deště. A protože tomu bylo místo i čas nakloněno, a hromničky se dávají do rukou také umírajícím, aby jim svítily na cestu na "onen svět", uspořádali jsme společně malý šamanský přechod pro Jarčina manžela, který se na ni vydal přesně před sedmi dny, takže stál někde u první brány. I když to byl obřad improvizovaný, u nějž jsme různě mrzli a klouzali, úžasně se povedl. S Mirkem odešly i jiné dušičky, které stejně jako on čekaly, až jim někdo pomůže otevřít dveře a uvidět průchod na druhou stranu. Šlo to jak po másle, jak se sluší jsme si i poplakali a ve zdraví a síle se vrátili odkud jsme vyšli.

Zdenička krásně zazpívala nejprve o lásce a pak trochu rytmičtěji pro Zemi a společně jsme dotančili a doklouzali na hostinu kolem ohně. Je milé, že jsme nechtěně dodržely i další z hromničních zvyků - pestré oblečení žen. Všem těm hnědým, modrým, červeným a fialovým samozřejmě vévodila má strakatá bunda, ale už jsem si na ni zvykla a naštěstí opravdu působí spíš radostně než nepatřičně. Krásně jsme se zasytili a zahřáli, nicméně jak se na takové místo sluší a patří, průchod jinam byl otevřený natolik, že nebylo radno se na něm zdržovat o moc déle. Tak jsme si jen rychle obešli okruh kolem celého hradiště, to už jsme se brodili sněhem celou cestu, zato jsme se mnoho dozvěděli a opravdu ucítili význam místa a jeho spojení s krajinou v nejbližším okolí i s celou planetou. Krása. Zase nám ten dráček o trošičku ožil, díky.

Cesta dolů se zdála neuvěřitelně krátká, oba velké přechody byly nicméně stejně výrazné a tíhu jsme tentokrát cítili naopak v okamžik, kdy jsme vstoupili do svého běžného, profánního prostoru. Při výstupu z lesa jsem pak zahlédla další aspekt tíhy, kterou jsem v kostele cítila, a sice jeho úlohu přetvářet a využívat energii Klášťova ve prospěch křesťanských tradic. Protože je to stavba zdařilá, také se jí tento úkol dost daří. Možná, že k tomu měl jiný důvod, než já, ale Siri Jodha kostel za mohutného řevu s chřestidlem oběhl po směru a já už o něco tišeji proti směru hodinových ručiček. My jim naše svatyně nedáme! Naštěstí pro nás i život na Zemi jsou místa jako Klášťov příliš posvátná na to, aby je mohla nějaká církev úplně zneužít nebo zničit. A naštěstí se dnes stále více lidí zajímá o svou krajinu, její tradice, dávnou minulost, víru i životní přístupy předků. Někdy jsou to snahy snad až směšné, přesto bych řekla, že aspoň jako ti komáři pícháme do molocha systému a nedáme mu klidu. Bude-li nás dost, nejspíš se i pohne.

Protože jsme u aut byli před půl čtvrtou a den se zdál ještě mladý, rozhodli jsme se podívat na vedlejší kopec, na rozhlednu Doubrava. Nejdřív jsme odbočku ve Vizovicích přejeli, protože byla označená jako slepá a menší cedule nad 5 tun jsme si nevšimli, pak řidiči svorně přehlédli obří zákaz vjezdu přivázaný na stromě u posledních stavení, pak jsme měli drobné potíže vyjet neudržovanou cestou až do sedla, ale nakonec jsme se shodli, že je to vlastně dobrodružství a legrace, konec konců jsme nebyli na parkovišti sami. Z rozcestí vede asi nejpohodlnější, ale zřejmě i nejdelší hřebenovka na Klášťov, ještě že jsme v tom sněhu těch asi devět kilometrů tam a devět zpět nemuseli, kousek pod sedlem je poutnická studánka, no a nad hlavou za stromy samotná rozhledna. 400 metrů do strmého kopce jsme se rozhodli zdolat, třeba bude výhled stát za to, pak jsme zjistili, že je v zimních měsících zavřená, ale nějak už se nám nechtělo zastavit.

Cesta nahoru byla čistý kabaret. Klouzali jsme, lezli po čtyřech, obcházeli neschůdná místa ještě neschůdnějším lesem. Odměnou nám byla světelná brána na vrcholu, která nás vítala paprsky mezi stromy. V okamžik vstupu do světla mohl člověk vidět svůj stín na kmenech stromů pod sebou jako hmatatelný důkaz své nehmotnosti. Vypadali jsme jak andělé, éterické bytosti, mimozemšťané, víly nebo lesní muži. Jak je libo. Celý vrchol byl prozářen světlem, takže jsme se shodli, že je dobře, že jsme došli, neb teď už jsme osvíceni. Rozhledna je plná mikrovlnných přístrojů, takže nám ani nebylo tak moc líto, že na ni nemůžeme. Dolů jsme klouzali za změněných světelných podmínek, ale s vnitřním pocitem, že nás božstva osobně pohladila. Takže s úsměvem idiota.

Ten nám na tváři zůstal po zbytek dne strávený jak jinak, než v hospodě. Dohodli jsme se, že stavíme u první sympatické, protože Vizovice nikdo nezná a do Zlína se nám z té přírodní nádhery nechtělo. První byla zámecká proti zámku a byla to excelentní volba. Stůl dost velký pro osm, pes nikomu nevadil, personál ochotný a milý, pivo dobré, jídlo výborné. Stihli jsme si vypovědět všechno, co bylo třeba. Co se nám za poslední dobu přihodilo a co jsme zvládli, kde jsme byli, co jsme viděli, co jsme četli a slyšeli, kdy bude co zajímavého a kdy se zase uvidíme. Díky obrovské shodě náhod (nebo přízni bohů) jsme zase prostě prožili krásný a požehnaný den.