Konec února přináší obnovu těla i ducha

Ukazuje-li nám počátek února svými svátky, tradicemi a obřady mnoho zajímavého o naší realitě a její povaze, obnově života po zimě, a jeho svatí léčí a uzdravují, je konec měsíce ještě o něco poučnější. Nese v sobě dle poznání našich předků zakódovaného v lidových pranostikách a legendách o svatých a jejích zázračných schopnostech poselství obnovy a uzdravení nejen těla, ale i ducha. A konec konců i o jejich věčném zápase v člověku.

On ani ten masopust původně neznamenal dobu obžerství. Spíše projev úcty k darům přírody, které se nevyhazují, ale spotřebují. Konec konců, po zimě je třeba nabrat sil a přijímáme-li co nám doba přináší, netrpíme žádnou jarní únavou – v zimě jsme se nepřepínali a netvářili, že je léto a můžeme dělat vše jako obvykle, ani se necpali nesmyslnými saláty a jižním ovocem. Zahřáli jsme se, odpočinuli si a nachystali se na jaro.

Agapit

Svatý, který patří k posledním hitům mezi hledači pravdy a vlastního duchovního rozvoje. Je považován za prvního lékaře Kyjevské Rusi, známého svou bezmeznou pomocí pacientům. Pocházel z Kyjeva a žil jako mnich v Kyjevskopečerském monastýru. Získal velkou slávu při léčení velmi nemocných pomocí modlitby a léčivých bylin. Těšil se velké úctě a slávě, byl považován za „léčitele od Boha“. Protože stejně horlivě a bezúplatně léčil prostý lid i boháče, byl nazýván Agapitem lékařem nezištným. Podle vyprávění vyléčil i smrtelně nemocného černigovského knížete Vladimíra II Monomacha. Lékař, známý jako Armén, který byl považován za nejlepšího aeskulapa mezi bohatými lidmi, nemohl knížeti nijak pomoci. Poté, co uviděl uzdravování modlitbou, přešel k pravoslavné církvi a stal se mnichem.

V léčitelství Agapit konal skutečné zázraky. Ve značné míře to souviselo s vnitřní vírou lidí, kteří k němu přicházeli, s jejími pozitivními snahami. Ti, kteří věřili, skutečně rychle se uzdravovali, bez ohledu na to, jak těžká byla jejích nemoc. Kdežto ti, kteří přišli zatrpklí, jednoduše odmítal léčit, a to i v případě, že nemoc byla snadno léčitelná. Agapit zemřel 1. (podle jiných pramenů 14.) června 1095. Jeho ostatky byly pohřbeny v jeskyních kyjevskopečerské lávry. Dodnes mají zázračnou moc a léčí stovky lidí. Místní kanonizace sahá až do dob stvoření Kyjevskopečerského paterikonu (polovina 13. století). Úcta celé církve rozhodnutím Svatého synodu v druhé polovině 18. století.

Ještě za jeho života Agapita navštěvovalo hodně lidí nejrůznějších vyznání a náboženství – muslimové, buddhisté, křesťané, pohané. Přicházeli k němu nejen pro léčbu, ale také jako ke skutečnému mudrci, jako ke člověku, který zná pravou cestu k Bohu. Mnozí příslušníci vysokých církevních kruhů neměli Agapita zrovna v lásce právě kvůli těmto poutníkům. Nenutil je totiž ke změně víry. Promlouval pravými slovy Ježíše o tom, že Bůh je jeden, ale cest k Němu je hodně. I proto byly zmínky o poutních výpravách z kronik pečlivě odstraněny. Vždyť Agapit vyprávěl o pravém učení Krista, které bylo postupem času přeměněno na náboženství. Vyprávěl o svobodě volby, o věčné duši.

Bez ohledu na to, že Agapit léčil lidí a zbavoval je neduhů duševních a tělesných, poučoval je také: „Není vhodné znepokojovat Pána z jakéhokoli důvodu, než o spásu duše své. Neproste o tělo, o zdraví, nestrachujte se o život – to vše je jen prach a touhy nenasytné. Není důstojnější prosby, než prosba o spasení své duše“. Agapit učil lidí, aby si zachovávali čistotu svých myšlenek. Protože z jakékoli špatné myšlenky se rodí pochybnosti. A pochybnosti jsou schopné všechno zničit. Agapit vždy opakoval: „Věřte a bude vám přáno dle víry vaší. Je to jednoduché, ale těžké to pochopit. Složitost koření z jednoduchosti“.

Za jeho života se mnozí bratří Agapita obávali. A to i přesto, že nikdy nikoho neodsuzoval. Po jeho smrti byly jeho skutky zatajeny, mnozí jiní si připsali zázraky, které konal. A slávu, kterou klášter získal mezi lidmi díky Agapitovi a jeho učedníkům, využili pro své vlastní obohacení. S Agapitovou smrti se pojí ještě jeden zajímavý příběh. Když Agapit předpověděl datum své smrti, přípravy na tento den začali konat nejen Agapitovi učedníci, kteří naslouchali jeho duchovním pokynům a požehnáním, ale také jeho nepřátelé. Tito se rozhodli jeho tělo odvézt z kláštera a pohřbít někde na odlehlém místě, aby ho nikdo nenašel. To ale nemohli, porotože po Agapitově smrti se k jeho tělu začali houfně scházet lidé, kteří se mu chtěli poklonit.

Uplynuly měsíce a Agapitovo tělo stále leželo bez známek rozkladu, jako kdyby zemřel teprve včera. Proud poutníků se nijak nezmenšil. A proto se nepřátele rozhodli jeho tělo ukrást. Vymyšlený plán uskutečnili v noci na 25. února. Jenže když se ráno vrátili, zjistili, že v klášteře vypuklo skutečné pozdvižení. Ukázalo se, že jeden z bratří našel Agapitovo tělo v neobvyklé poloze. Agapit seděl a před ním ležel list pergamenu, na kterém se skvěl podivný nápis, vyvedený čerstvým inkoustem a Agapitovou rukou.

Provinilci byli tři. Jeden mnich se při pohledu na sedícího Agapita zbláznil. Kdežto druhý navždy pozbyl schopnost spát. Po celý zbytek svého života nemohl zavřít oči a usilovně se modlil za své hříchy. Později se stal nejzapálenějším následovníkem Agapita a nejhorlivějším strážcem jeho těla. Třetí účastník, světský, pospíchal informovat ty, kteří ho najali k realizaci tohoto zákeřného plánu. Společně se svými „zákazníky" se urychleně vrátil na místo, kde bylo pohřbeno Agapitovo tělo. Po otevření hrobu zjistili, že je prázdný. Přičemž v okolí hrobu nebyly žádné cizí stopy. Tělo jednoduše zmizelo z hrobu a objevilo se v cele. Po tomto incidentu se nikdo neodvážil těla dotknout.

Pergamen, na němž Agapit zanechal tajemný nápis, měl neobyčejnou moc, a do svého zmizení byl velmi dlouho tajně využíván. K Agapitovi dodnes přicházejí poutníci s nejrůznějšími prosbami. Duch Svatý přebývá v Agapitových relikviích každoročně po celý týden počínaje 25. únorem.