Svátky v prosinci

4. prosince – svatá Barbora

Patronka: horníků, sedláků, architektů, stavebních dělníků, pokrývačů, zedníků, slévačů zvonů, kovářů, kameníků, tesařů, hrobníků, zvoníků, kuchařů, řezníků, dívek; zajatců; dělostřelectva; hasičů; umírajících; vzývána za dobrou smrt, proti ohni, nebezpečí při bouřce, proti moru a horečnatým onemocněním, jako pomocnice v nouzi
Atributy: dělo, kalich (často s hostií), kniha, meč, paví pera, věž (s třemi okny); bývá vyobrazována ve společnosti dalších 13 pomocníků v nouzi
O životě svaté Barbory z Nikomédie se martyrologium vyjadřuje velmi stručně a odvolává se na tradici. Podle ní byla hodně připomínána, ctěna významnými světci a zařazena mezi tzv. 14 pomocníků v nouzi. Jméno Barbora prý původně, tedy v dobách římského impéria, označovalo barbarku (Barbara), tedy ženu, která nebyla římskou občankou.
Legenda ji uvádí jako krásnou dceru zámožného Dioskura, který byl velkým nepřítelem křesťanů, jejichž učení se Barbora snažila poznat. Dioskuros chtěl svou dceru ohlídat před jejich vlivem a uvěznil ji do věže, kde jí snad nemělo chybět nic, než svoboda. Někde se uvádí, že v době otcovy nepřítomnosti přijala i svátost křtu a když se mu přiznala, že chce náležet jen Kristu, byla před jeho hněvem dočasně ukryta do země. Některé verze uvádějí, že se skrývala v jeskyni.
Otevřeme-li knížku Anselma Grüna "Duchovní terapie a křesťanská tradice", dočteme se, že tato legenda je také vnímána jako plná symboliky, počínaje vlastním jménem hrdinky, které je vykládáno jako cizinka a chce se zde ukázat, že nepatří k tomuto světu, ale jejím pravým domovem je nebe. Je připomínáno, že Barbora mívá na sobě zelené šaty jako symbol Boží síly, smíření i pevné naděje ve věčné milosrdenství. Má symbolizovat obnovu života, což je připomínáno tzv. "barborkami", které se dávají do vody, aby na vánoce rozkvetly. Tento pokřesťanštělý zvyk nám má připomínat, že dobře prožitý advent má vést k rozproudění tvůrčí síly, pocházející od Boha a že pohroužením se do vlastního nitra jako Barbora, máme rozkvést životem Krista.
P. Fr. Ekert uvádí, že v r. 1370 nějakou část z ostatků sv. Barbory dovezl do Prahy pro svatovítský chrám i Karel IV. Nejvýznamnější gotický chrám sv. Barbory se nachází v Kutné hoře v Čechách. Se stavbou bylo započato r. 1388. Některá jeho výzdoba je z konce XV. stol. a k dokončení stavby či rekonstrukci došlo v letech 1884 až 1905. Se sousoším sv. Barbory se můžeme setkat na Karlově mostě v Praze, kde je mezi sv. Markétou a sv.Alžbětou. Originál této kopie pochází od Ferdinanda Maxmiliána a Jana Brokofových z r. 1707. Nápis je prosbou: "Modlete se za nás nyní i v hodině smrti."

Barborky
Jako Barborky se dnes řežou převážně třešňové větvičky. Podle tradice to však mohou být snítky z jakýchkoliv stromů a keřů, které ve váze mohou rozkvést. Tradice barborek je prastarého původu. Říká se, že v nich lze spatřovat odraz příběhu z apokryfních (tedy církví nekanonizovaných) evangelií. V nic lze číst, že snoubence pro Pannu Marii vybrali kněží jeruzalémského chrámu právě podle toho, čí snítka vložená do vody vyrašila první. Snad se i zde navázalo na ještě starší tradice prastarých věštebných praktik, podle kterých rozkvetlá větvička dívce říkala, že se v následujícím roce vdá. Ovšem zde nutno slečny varovat – není dobré snítku pěstovat na veřejně přístupném místě – protože pokud nevykvete, je to důkaz že dívka již není panna (doby se mění, že…). Rozkvetlý proutek si dívka má dát do šněrovačky, aby si ho mládenec všiml (a dovtípil se – když ne on a teď, tak může mít navždy smůlu).
Zajímavý je popis původní praxe, kterak po uříznutí větvičku opatrovat. Podle ní má být v nádobě s barborkou voda každodenně měněna. Dívka, která o snítku pečuje, ji má přinášet od pramene či studny ve vlastních ústech a z nich zvolna do nádoby vypustit po větvičkách Tento postup je nesmyslný jen zdánlivě, ve skutečnosti má své botanické opodstatnění. Dnešními slovy řečeno, dává rychlené dřevině perfektní stimulaci. Voda ohřátá po cestě od pramene na tělesnou teplotu probouzí život. Voda pak také obsahuje sliny a ty enzymatickou cestou narušují pryskyřičné povlaky pupenů. Výsledek je ověřený – odstup tří týdnů od Štědrého dne (respektive snad původně ode dne Slunovratu) postačuje k tomu, aby pupeny na snítce rozkvetly.
Pokud se vám nechce nosit vodu v ústech (zřejmě od vodovodního kohoutku), můžete si postup zjednodušit tak, že snítky denně na chvíli vykoupete ve vodě, která má právě tělesnou teplotu.
Se svátkem sv. Barbory je spojena i typická postava, stejně jako je Mikuláš či Ježíšek. Tato postava ovšem v dnešní době téměř zanikla. Svatou Barboru by měla představovat štíhlá, dlouhovlasá dospělá žena v bílém hávu. Obchází se zpěvem a modlitbami v předvečer svátku, tedy 3.prosince. Vstupu se dožaduje klepáním metlou na okno a zvoněním zvonečkem. Kolem pasu má širokou pentli s dlouhými, volně vlajícími konci. Konce pentle jsou dlouhé a visí u boku. Na hlavě má Barbora mít korunku, nebo věneček; dlouhé vlasy si pak rozčeše tak, aby jí zakrývaly obličej. Stejně jako jiné postavy v tomto období, i ona může přinášet dárky. Hodným dětem rozdává z košíku ovoce a ořechy; uličníci se však třesou – ty potrestá proutěnou metlou.
Zvyk s větvičkami se týká jen pár dnů v roce; nutno ovšem podotknout, že sv. Barbora byla také patronkou horníků.
Další zvyky spojené s Barborkami
Rozkvetlou větvičku svažte do věnečku, vezměte si ji na Hod Boží do kostela. Podíváte-li se při mši skrz kolečko, můžete prý odhalit, která z vašich sousedek by vám mohla uhranout kozu či dokonce manžela. Jak to poznáte? Při pohledu věnečkem prý budou čarodějnice vypadat tak, jako by seděly zády k oltáři.
Nařežte větviček tolik, kolik máte nápadníků (pozor, se zdravou sebekritikou - motorovou pilu nechte doma!). Každou větvičku označte jménem. Vaším vyvoleným bude ten, jehož větvička rozkvete nejdříve.